Už před týdnem měla dorazit karavana z LSD. Možná že jsou cesty kvůli sněhu úplně neprůjezdné. 

Dimitar shání lidi na výpravu k lovecké chatě na jihozápadě. Spousta lidí uvítá možnost vypadnout z ledové nudy osady, ale já to nechápu. Mám rád tu nudu. 

Radostka vydala zákaz opuštění osady bez ohlášení a trvá na tom, aby lidé chodili ve skupinách doprovázených pastýři, bez nich se jen málokdo vrací zpět. Lidé chodí i tak ven z osady, někteří za prací, někteří chtějí vědět, co se děje v zónocích.  

Z pár farem už nějakou dobu nemáme žádné zprávy, snad se jim také jen nechce prodírat sněhem a vystavovat se riziku hladové zvěře a kdo ví čeho všeho.

Je brzké jaro. Vykouklo slunce, rozpustilo sněhovou peřinu a zem začíná ožívat. Jindy radostné období plné naděje je teď plné tíživého napětí a nepříjemného očekávání. Už několik měsíců k nám nepřišla žádná karavana a Lady Konvalinka odmítá všechny žádosti o vyslání naší výpravy dál než po území Kalinaru. Sama v poslední době příliš nevychází ze svého sídla. Ale můžeme jí to vyčítat? Sami stavíme opevnění okolo osady a namlouváme si, že nás ochrání před hrůzami, o kterých se šeptem povídá u kamen a v hospodách. Příběhy o podivných stvořeních s krvelačnýma očima a znetvořenými těly, o zvucích ze kterých tuhne krev v žilách, o líbezné hudbě, kterou lidé slýchají v lesích, kde nejsou žádní hudebníci, o zmatených smyslech a bezcílném bloudění, o půlnoční temnotě za slunečného dne. 

Občas v noci, když je v osadě ticho, nesou se přes jezero zvuky. Někdy něco co zní jako hustý déšť, ačkoliv je obloha bez mráčku, jindy zlověstné skřeky hladového zvířete a nebo smích, veselý a jiskřivý smích... ten je ze všeho nejděsivější. Sám jsem ho slyšel, běhá mi z toho mráz po zádech jen si na něj vzpomenu.

Je-li polovina z toho co jsem slyšel pravdivá, tak až závoj zónoci padne i na nás, žádné hradby nás neochrání.